Aktuality‎ > ‎

Poslední dny za Atlantikem a v Atlantiku

přidáno: 14. 7. 2012 17:13, autor: Tomáš Pospíšil   [ Aktualizováno 10. 8. 2012 5:53 uživatelem Vít Rakušan ]
Náš poslední den v Cincinnati začal trochu smutně, loučením s rodinami, které se o nás a naše sboráky dva dny staraly. A tak byla vidět dlouhá obětí i slzy dojetí. Je až neuvěřitelné, jak hezké vztahy se během té krátké doby stihly vytvořit. Děti si odvážely dárečky, ale hlavně hezké vzpomínky na pohostinnost, vřelost, ochotu pomoci a určitě i adresy a mailové kontakty, aby se se svými hostiteli mohly setkat znovu alespoň na dálku. Chlapeckému sboru ze Cincinnati v čele se sbormistrem Chrisem Eanesem, manažerkou Marciou Blust a hlavně všem rodičům, kteří se nás ujali, patří náš veliký dík za to, že nás nechali nahlédnout pod pokličky svých domácností, za záclony svých domů, povídali si s námi o svém životě a zajímali se o to, jak žijeme my. Byla to zkušenost, kterou bychom jako běžní turisté nikdy nezískali.

Po písničce na rozloučenou a posledním zamávání jsem vyrazili autobusem směr Dayton, kde jsme si vyhradili dvě hodiny na prohlídku Národního muzea letectví a kosmonautiky. Pouhé dvě hodiny, které nám stačily jen k tomu, abychom zběžně prošli všemi hangáry. Pravda, měli jsme mezi sebou jen osm mužů (malých nebo velkých, v tomhle případě je to asi jedno), ale i pro nás holky to bylo víc než zajímavé. Vidět tolik letadel od těch nejstarších až po ty nejmodernější, lunární modul, kosmickou kabinu nebo balistické střely, to byl zážitek, někdy beroucí dech, jindy budící úzkost. Ale každopádně to stálo za to.

Po návratu do Cincinnati jsme zamířili do velkého nákupního centra a náš pan řidič Charlie se vrátil před noční jízdou odpočívat do hotelu. A my jsme se po obědě ve Food court, kde si každý mohl vybrat, na co měl chuť, dopřáli pořádný shopping, bez toho by přece hlavně holky nemohly z USA odjet.

Setkali jsme se znovu až večer, každý se svými úlovky, abychom se opět před cestou najedli a pak jsme už vyrazili k autobusu, který čekal venku. Ještě před odjezdem jsme se ale museli pořádně rozloučit s naším (dnes už můžu napsat) kamarádem Michalem. Byl nám obrovskou oporou, takže Vltavu na rozloučenou a jako vzpomínku na domov si víc než zasloužil. Těšíme se na další setkání s ním, až se přijede podívat domů do Jablonce. Následovalo ještě předání dárečků a písnička pro Charlieho, našeho řidiče. I když se ze začátku jevil jako velký bručoun, nakonec se ukázalo, že je to bručoun s velkým srdcem a chování našich dětí a hlavně jejich zpěv si nemohl vynachválit.

Noční cesta probíhala klidně, až na bloudění po Pittsburghu, kde jsme nabírali druhého řidiče, ale zase vidět noční osvětlený Pittsburgh stojí za to, jen škoda, že byla moc tma na natáčení nebo fotografování. Projeli jsme dokonce i kolem slavné hokejové haly. Řidiče jsme nakonec našli a jelo se dál. Ráno opět báječná snídaně v motorestu kus cesty před New Yorkem. Pak už jsme zamířili na Coney Island v Brooklynu, kde jsme se alespoň na dvě hodinky smočili v Atlantickém oceánu. Tedy teplý nebyl, ale přece jsme to nemohli vynechat. Pak už následovala naše poslední večeře, tedy v USA. A tak jsme nemohli volit nic jiného, než pravý americký fast food Nathan´s, kde se děti rozhodovaly mezi hamburgery, hot dogy, hranolky a jinou zdravou výživou. Snad nám to rodiče prominou, nic jiného poblíž nebylo a bylo to opravdu výjimečné, ale přiznám se, že bych se takhle celou cestu (a už vůbec ne celý život) stravovat nechtěla.

Na letišti jsme se uchýlili alespoň trochu do ústraní, abychom si mohli trochu přebalit zavazadla. Mokré plavky a ručníky do kufrů, stejně jako pasty, opalovací krémy a nakoupené dárky. Pak už odbavení, odevzdání kufrů a šlo se čekat na letadlo. Tentokrát nikdo boardpass neztratil, ani Jonáš (a jak na to byl pyšný).

Cesta do Evropy byla kratší než let do Ameriky, taky noc nám to pěkně zkrátilo, ale pár hodin jsme si všichni pospali. Není divu, když minulou noc jsme proklimbali v autobuse. V Miláně jsme tentokrát čekali jen dvě hodiny a stihli jsme i projít nějaké ty letištní obchůdky a kafe. Tedy dospělí. Bylo výborné, ale když mi to moje donesli, skoro jsem ho v šálku nenašla. A bylo tak silné, že jsem si do toho náprstku musela dát tři cukry, abych ho vůbec byla schopná vypít. To Jana a Simona, které si daly klasické espresso, dostaly přesně to, co očekávaly. Ale co, není nad nové zkušenosti.

Tu touhu po nových zážitcích bych ale vynechala v případě aerolinek, se kterými jsme letěli z Milána do Prahy. Ani ČSA, ani Alitalia, nějaká nízkonákladová společnost Air one. Přistání trochu drsnější, ani vodu nám nedali napít, jediná dostupná služba byl záchod. Ale co, byli jsme doma. Dokonce se všemi kufry. Na letišti nás čekalo ještě jedno velké překvapení, paní Chrzová, naše velká fanynka a pomocnice, bez které bychom v USA snad ani nebyli. S lahví šampusu, kyticí pro Tomáše, růžemi pro dámy a pusou od ucha k uchu, šťastná a pyšná, že se nám to povedlo. Samozřejmě že jsme jí nemohli nezazpívat. Řidič Bus line už na nás ale čekal před letištěm a rodiče v Jablonci a tak jsme se rychle nalodili a vyrazili domů.

Co napsat o uvítání, bylo snad ještě hezčí a slavnostnější než jindy. Snad to bylo tou vzdáleností nebo délkou odloučení. Máme velké štěstí na rodiče, kteří mají chuť, elán a skvělé nápady a vždycky nám připraví ty nejhezčí první chvíle doma. Tentokrát nechybělo šampaňské, zmrzlinové poháry, slunečnice pro každého, spousta květin, kamery, foťáky, zpívání, objímání a slzy. Ty byly jak z dojetí nad přivítáním, tak z dojetí nad loučením s těmi, se kterými jsme strávili téměř dva týdny. Přišel i primátor Petr Beitl a jeho náměstek Petr Tulpa s květinami a ujištěním, že se chystá opět přijetí na radnici i nějaký ten výlet jako odměna. Na to se určitě všichni těšíme a jsme rádi za velkou podporu, kterou nám město dává. Ale přece jen jsme se už těšili domů ke svým rodinám a taky jsme byli po dvoudenní cestě pořádně nevyspalí, špinaví a rozcuchaní, s horou propoceného prádla v kufrech. Nakonec se tedy prostor před letním kinem pomalu vylidnil.

Skončila jedna velká sborová cesta za velkým snem, který se zdál ještě v lednu neuskutečnitelný. Naší největší výhrou je, že se nám podařilo ten sen uskutečnit a hlavně že se podařilo jet se VŠEMI sboráky. Za to patří obrovský dík našim sponzorům a partnerům, všem lidem, kteří nám přispívali na benefičních koncertech, všem, kteří pomáhali kontaktovat sponzory nebo přicházeli se svými nápady. Ty dvě zlaté medaile a nejlepší bodové ohodnocení z českých sborů nebo plný počet bodů od skladatele Miškinise za provedení jeho vlastní skladby, to už jsou jen ty pověstné třešničky na dortu. Hlavně že děti mohly tohle dobrodružství prožít všechny společně. Byly to dva týdny, na které se nezapomíná. Náročné, ale plné zážitků, úspěchů, nových přátelství a silných emocí.


Ivana Ullmannová

Comments