Aktuality‎ > ‎

Jonášovy patálie a jiné humorné historky

přidáno: 9. 7. 2012 4:59, autor: Václav Landovský

Máme tu někdy opravdu veselo, ale asi největší povyražení máme s Jonášem. Když nám ho maminka předávala, povídá: „Hlavně mu nedávejte do ruky pas, on ho ztratí, i když bude sedět v autobuse a ani se nehne z místa, klidně mu uletí z okna.“ To jsme se vesele zasmáli, jak přehání. Omyl, nepřeháněla. Začalo to na letišti. Při pokynu nastupovat na palubu v Miláně jsme zaveleli dětem, aby si připravily svoji palubní vstupenku, kterou měli všichni spolu s pasem v ruce, jen před malou chvílí jsme je rozdali před nástupem k celní kontrole a rentgenu  zavazadel. Jonáš ji neměl, pas ano, ale palubní vstupenka nebyla, průšvih, přece ho nenecháme v Miláně. Hledalo se, někdo s ním běžel zpět k celníkům, prohledali jsme  několikrát batoh. Najednou někdo povídá: „Jonáši, to je tvůj časopis?“  Byl, ležel opodál na lavici a hádejte, co v něm bylo.

Jonáš byl jediný z celé naší početné výpravy, kdo spadl v YMCE na Manhattanu z palandy, nic si neudělal, ač byla vysoká a musel se v minipokojíku dost přesně zapasovat mezi stůl a postel, polospící se uvelebil v posteli Mirkovi a ten, aby dospal, musel zase nahoru.

Obědváme na schodech pomníku u Central parku a najednou Jonáš začne panikařit, kde má batoh. Celý sbor se rozhlíží, jenže všechny naše batohy jsou stejné, černé s logem sboru. Takže mi nezbylo, než zavelet vztyk, všichni batohy na rameno, zkrátím to, na Jonáše jeden opravdu na zemi zbyl.

Když se někdo honem vrací na pokoj, třeba pro pití nebo mikinu, bývá to Jonáš. Večer před soutěží se mu to vymstilo. Sbor měl sraz na zkoušku a šel do jiné budovy. Jonáš zapomněl mikinu a běžel pro ni, Jana slíbila, že počká, ale někdo ji mylně informoval, že Jonáš už vyšel ven z budovy. No nevyšel. My, které jsme se na pokoji právě chystaly, že vyrazíme na coca-colu a užijeme si malou chvilku volna, najednou máme v pokoji zmateného Jonáše, který hledá sbor. Jenže my nevíme, kam šli. Volám Janě, nebere to, volám Tomášovi, ten ani nemá signál. No a co teď s ním? Zavelíme k odchodu, Andrea, naše další dobrá duše, která nám tu  po dobu soutěže pomáhá a tlumočí, ještě telefonuje na pokoji. Vedeme Jonáše ven a v duchu se už loučíme s coca-colou i odpočinkem, protože v tomhle bludišti nemáme šanci sbor najít. Ale najednou mám spásný nápad, jdeme k pultu organizátorů, třeba vědí. Úplně snadné to nebylo, kniha s rezervacemi zkušeben je plná, ale když jednomu z dobrovolníků dojde, že hledáme ten český sbor, hned ví, vedl je tam. Strčíme mu Jonáše a s úlevou si sedáme k té coca-cole. To ale netušíme, jaký šok zažila Jana, když zjistila, že Jonáš není a vrátila se pro něj. Andrea ji totiž suše informovala, že Jonáš šel s námi na coca-colu.

V klimatizovaných místnostech a autobusech je oproti vedru venku zima, takže hned velíme nasadit mikiny a šátky, ale venku je zase musí hned sundat.  Jonáš bývá o krok pozadu. A tak se stane, že stojí venku, ve čtyřicetistupňovém vedru, v mikině a omotaný šátkem a nechápavě říká: „Já mám mikinu.“ Vytřeštím na něj oči a povídám: „Hned ji sundej, vždyť omdlíš!“ „Ale řeklo se oblíknout mikiny,“ namítá. Řeklo, ale před deseti minutami v autobuse, kde studeně fouká.

Jonáš je prostě náš Jonáš. Samá patálie, nedopatření, nešťastná náhoda, ale muzikant celým srdcem a je radost na něj při zpěvu koukat. A navíc správný kluk. Když jsem se po zkoušce ptala, jestli se Tomáš nezlobil, že se opozdil, rozsvítil se a povídá: „Ne, ono se zpívalo po řadách a ta moje naštěstí ještě nezpívala.“ Říkám mu, že jsme se za něj stejně chtěly přimluvit, aby mohl zpívat na soutěži (bál se, že kvůli zpoždění bude vyřazený). „Vždyť ty jsi za to ani nemohl, utekli ti,“ říkám  mu. „Ale jo, mohl, neměl jsem zapomenout tu mikinu.“ Tak tohle řekne jen správný chlap, i když ještě mrňavý. S humorem bere i to, že se stále ozývá: „Jonášovi to hned zase seberte! Jonáši,máš všechno, nezapomněl jsi tam kostým? A složil sis ho?“ Dokonce se sám hlásí: „ Vemte si tu kartičku, já ji ztratím.“ A směje se a my taky. Ale někdy je to o nervy.

 

Ale i s jinými dětmi si užíváme, třeba s Anetkou, která vyděšeně říká, že nemůže najít kartičku účastníka soutěže, kterou nosíme stále na krku, strčila si do ní ale i kartičku na snídani. „To musíš najít, říkám, podívej se znova po pokoji.“ Anetka kýve, celá poplašená, otáčí se a já se smíchy neudržím, kartička jí totiž visí na zádech. Přes šátek na krku necítila šňůrku.

 

Dnes večer sedíme dospěláci na patře v kuchyňce a s Andreou a Michalem řešíme zítřejší harmonogram. Náhle se přiklátí dvě postavy v trenýrkách, ruce stydlivě zkřížené před břichem. Prosí, aby je Tomáš pustil přes koupelnu do jejich pokoje, zabouchli si klíč. Co dělali Kuba a Dan tak nalehko na chodbě, to se raději neptáme.

 

Veselé bylo taky hledání léků, které naše lékařka Jana rozdělila do kufrů dětí. I když jsme hned po příletu daly jasný pokyn, odevzdat všechny léky, stále chybělo pět balíčků. Nezbylo nám, že obcházet pokoj po pokoji a ptát se každého. Našlo se všechno, i když některé pytlíčky praskly a tak jsme prášky a obvazy lovili mezi ponožkami a spodním prádlem, nutno dodat, že čisté už nebylo. Námitka: „to mi ale nikdo neřekl“ je slyšet dost často. Jako třeba při shromažďování dárků pro naše hostitele. I ty byly rozdělené do všech kufrů, v Cincinnati jsme je ale potřebovali shromáždit a rozdělit do každé rodiny. Měly jsme pocit, že už to opravdu všichni slyšeli, dokonce jsme obešly pokoj po pokoji a ptaly se, ale omyl. To že nám Nikolka donesla nějaké dárky pozdě v noci (večerka byla do 1 hodiny, protože už je po soutěži a slíbili jsme to dětem), ve chvíli, kdy už máme rozděleno do tašek, to jsme skously. Ale že se ráno při vystěhování z pokojů objeví další dvě papírové tašky plné dárků z poděbradských skláren na pokoji těch nejstarších holek, to už na mě, která jsem ulehla v půl třetí ráno, bylo trochu moc.

 

Ale neperlí jen děti. Dnes jsme končili na Xavier univerzity a museli jsme odevzdat všechny klíče i kartičky otevírající hlavní vchod a taky opravňující k snídani. Obešli jsme všechny děti, vybrali, zkompletovali, aby v každé obálečce byl klíč i kartička, seřadili podle čísel. V deset bylo vyhlášení, na které jsme museli dojet autobusem, v recepci nával sborů, navíc jsme ještě museli někam uskladnit zavazadla do odpoledne, časově to bylo hodně, HODNĚ napnuté. A tak popadnu krabici s klíči a s kufrem, kamerou, stativem, batůžkem a taškou dárků v tropické teplotě BĚŽÍM přes areál na recepci. Doběhnu splavená tak, že bych se mohla koupat ve vlastním potu, předám klíče. Slečna počítá a nějak jí to nesedí, počítá znovu, pak si pozve druhou slečnu. Dva klíče prý chybí. To není možné, všechny jsme vybraly, přu se. Tak znova počítání, klíče nejsou. Letím ke sborákům, kteří si rovnají kufry. Kdo neodevzdal klíče? Tomáš se otočí a říká: „ Dal jsem je Václavovi.“  Václav, svým klidným vyrovnaným způsobem pomalu vytahuje z kapsy dvě obálky s klíči. Hádejte, co mi Tomáš namítl? „To mi ale nikdo neřekl.“  Ale tu ceremonii jsme nakonec stihli.

 

Taky jsme dnes s Tomášem absolvovali nejdražší jízdu taxíkem. Protože na žádný koncert není možné se dostat, všude je vyprodáno a sbory nemají volný vstup, vetřeli jsme se s kartičkami PRESS a kamerou na Champion koncert, tedy koncert vítězů všech kategorií. Chtěla jsem, aby to Tomáš slyšel na vlastní uši a děti měly alespoň DVD. A novinářské akreditace  máme jen dvě.  Tomáš byl chvíli Václav. Stálo to za to, i když nejdřív to vypadalo, že nás zavedou do místnosti, kde bychom sice viděli, ale stáli za sklem. To tedy netuším, co by kamera natočila. Ale když jsem se udiveně ptala, jak tam asi mám natáčet, odvedli nás dozadu do sálu. Paní sice stále něco mlela, ale odmítala jsem se hnout na rozložila stativ. Koncert byl neskutečný, uvidíte sami, výkony sborů byly opravdu dokonalé a fascinující. Proto jsme přetáhli i čas domluvený na odchod. Ve čtyři jsme už měli na univerzitě nakládat zavazadla do autobusu. Koncert skončil v15.50. Vedrem jsme došli v 16.00 k Duke Energy centru a ptali se na autobus. Prý v 5. Průšvih. Kde parkují taxíky? Prý za rohem, tak tam letíme, stojí tam naštěstí dva. V běhu zapínám mobil, kdyby nás už sháněli. Skáčeme do taxíku, když mi mobil naskakuje a pípne zpráva. Píše Václav, že nejezdí autobusy a Michal na nás proto čeká do 16.15 před Duke Energy centrem. Taxík se mezitím rozjíždí. Rychle ho zastavuju, omlouvám se…. Ale protože taxametr už běžel, platím 4 dolary za nejdražší ujeté dva metry.

Michala naštěstí vzápětí vidíme. Vede nás k autu, které parkuje na slunci a má….černé kožené sedačky. No tedy, jestli chcete vědět, jak se cítí steak na grilu, sedněte si do takového auta. Oba pánové měli plátěné kalhoty, ale já v lehkých šatech (které se při usednutí zákonitě zkrátí) jsem nebyla schopná vydržet sedět. Prvních pár minut jsem držela nohy co nejvíc zvednuté a snažila se grilovat co nejmenší část svého pozadí, klimatizace dělala, co se dalo a tak po chvíli jsme se cítila už jen jako knedlík na pařáčku.

 

Sepsala jsem všechny veselé příhody, na které jsme si vzpomněla, i když tuším, že tímhle to nekončí. Možná bude pokračování příště. Třeba o tom, jak si některé z dětí nevzalo plavky do akvaparku. To jsem zvědavá, komu budu půjčovat svoje. A komu budou. To zjistím ráno.

 

Ivana Ullmannová, Cincinnati,USA

akreditovaná grilovaná dopisovatelka

Comments