Aktuality‎ > ‎

Iuventus, gaude! potěšil krajany v kostele na Manhattanu.

přidáno: 3. 7. 2012 9:09, autor: Václav Landovský

Třetí den svého pobytu v New Yorku rozdělily děti mezi poznávání Manhattanu a koncert pro české krajany. Po včerejším vyhlídce z vrcholku Rockefeller Tower se tentokrát děti dívaly na mrakodrapy zdola, přesněji z otevřeného patrového vyhlídkového autobusu. Manhattan sám o sobě je zážitek, ale dívat se na něj za doprovodu zpěvu amerických spirituálů a českých lidovek je dvojitý zážitek. Nutno říct, že jsme opravdu budili pozornost. Takových turistických skupin tam jezdí nespočet, ale aby z plna hrdla zpívaly, na to asi obyvatelé New Yorku zvyklí nejsou, dokonce si nás fotili. Ostatně i sborové čepice napovídaly, že nejsme běžně sesbíraná skupina turistů. Náš černošský průvodce byl naprosto nadšený spirituály, ale nejvíc ho dostala slovenská lidovka  Bodaj by vás čerti vzali. Tu si vyžádal zopakovat.

Po vydatném obědě ve stínu stromů Central parku  a povinném odpočinku jsme se s kostýmy v batůžku vydali v příšerném vedru přes celý Central park až ke kostelu Jana Husa. Zkouška byla náročná, vedro bylo i uvnitř kostela velké, protože americké kostely rozhodně nevypadají jako naše a taky nejsou tak chladné. Co bychom dnes dali za trochu zimy na kterou jindy hudráme. Po zkoušce se děti posadily na kostelní minidvoreček /odhadem 3x3 metry/ s asi deseti židlemi a dvěma lavicemi, takže velká část jich seděla na dřevěné podlaze nebo na požárním schodišti. Ale aspoň tam pofukovalo a byl podvečerní chládek. Povečeřely pravé americké hamburgery a hranolky a pravé americké sušenky. Po odpočinku, během kterého jsme střídavě ošetřovali různě kolabující jedince, nastoupily děti na koncert skutečně tak, jak je český divák nikdy neviděl a asi neuvidí. Protože Tomáš předpokládal, že v kostele nebude až takové vedro /vycházejíc z letité české zkušenosti/,  navelel je do černých kalhot a oranžových halen. A abychom jim alespoň trochu ulevili, nastoupili všichni sice v černých kalhotách, ale bosky, bez černých šál, s vyhrnutými rukávy a s lahvemi v ruce. /Maminky klid, podlaha byla dřevěná./

Diváků přišlo až nečekaně hodně, možná kolem čtyřiceti. Bylo vidět, že jsou zvědaví, co předvedeme. Na konci ale tleskali vestoje. To co děti předvedly a co ze sebe dokázaly vydat, nelze okomentovat jinak než smeknutím klobouku. Hodinový koncert občas některý zpěvák opustil, ale někteří se vzpamatovali a šli zase zpět na pódium, nikdo je nenutil, prostě šli zpět z pocitu odpovědnosti. „Beze mě to Jericho nedají,“ prohlásil Kuba, ocákal se studenou vodou a nastoupil na své místo. Anežka po návratu dokonce střihla své sólo jako by nic. Duchovní hudba se střídala s lidovkami i spirituály a také se Smetanovou Vltavou. Potlesk sílil po každé skladbě. Vystoupení zakončilo keltské požehnání a pak už se děti převlékaly, pily a my dospělí jsme povídali s nadšenými krajany. A dokonce často česky. Obdivuhodný byl pán, jehož rodiče přišli do USA ještě z Rakouska-Uherska, on sám se naučil česky od babičky, ale mluvil úžasnou krásnou češtinou. Mnoho lidí nám přálo štěstí v Cincinnati. No jestli tam bude taka takové vedro, budeme ho potřebovat. Ale nebojím se, že by se tam děti ztratily, dnes opět dokázaly, že nejen na soutěži dokážou dát do výkonu všechno, ale hlavně že zpívají srdcem a pro lidi a ti to cítí a oceňují.

Protože bylo opravdu pozdě, odfrčeli jsme do ubytovny několika žlutými taxíky. Teď už se všichni vzpamatovali, osprchovali a v hukotu klimatizace sladce spí. A my dospělí si lámeme hlavu, čím jim zítra doplníme vypocenou sůl, když tady v odchodech nemají minerálky, a počítáme peníze, a vymýšlíme časový rozvrh na zítřek a píšeme zprávy domů….

PS: dnes jsem opravdu ocenila, že s sebou máme dětskou doktorku, díky Jano, a další dík Simoně, která obětavě ošetřovala i během koncertu. Text: Ivana Ullmannova.

 

Comments