AKTUALITY‎ > ‎

Co předcházelo prvnímu soutěžnímu dni.

přidáno: 6. 7. 2012 20:04, autor: Václav Landovský
Než se ale rozepíšu o samotné soutěži, ráda bych se konečně dostala i k podrobnějším informacím o všem, co se tu s námi a kolem nás děje. Teprve teď je totiž trochu času i technické podmínky. Konečně jsme totiž zprovoznili připojení notebooků k místní síti. A rodiče už mi určitě hubují, že málo píšu. To je tak – pořád počítám vaše děti, máme stále všechny. Tolik na omluvu.

New York je krásné, ale velmi živé město, takže i pobyt tam byl hodně hektický. Navíc hodně ztížený velkými vedry. Vypotili jsme sudy potu, některé děti díky tomu začaly mít trochu problémy. Nic dramatického, spíš nevolnosti, slabost, zřejmě díky rozhozenému metabolismu, ale když vám odpadá střídavě během koncertu třetina sboru, není to moc legrace. Ale díky lékařce naší výpravy (už jsme skoro stejně vybavení jako fotbalisti, ještě maséra – i když na hlasivky, nevím) jsme vše zvládly – to tvrdé Y je tam správně – naši dva muži jsou v tomhle mimo. Lucka s Janou zase pracují se sborem, takže do supermarketu jsme naklusaly my tři dámy (i když tedy notně zpocené a ušmudlané) a nakoupily každému z dětí speciální nápoj obnovující rovnováhu organismu, zásobu obdobně zaměřených rozpustných nápojů a taky slané tyčky (děti prý potřebují sůl).

Musím ale uklidnit rodiče – všichni jsou opravdu v pořádku, zdraví, v New Yorku jsme nikoho nezapomněli. Třetí den pobytu byl asi opravdu krizový, teď už je to stále lepší. 3.července v deset večer jsme zamávali YMCE a odfrčeli autobusem. Někteří asi docela rádi. Ubytování mi, nevím proč, připomínalo Cimrmanova prince Jasoně a jeho záplatované leč čisté šaty. Bylo tam totiž opravdu čisto, denně nám měnili i povlečení, dávali čisté ručníky, personál byl velmi milý, ochotný, uklízečky přátelské. ALE pokojíčky skromné a velmi malé (otevřít na zemi dva kufry nebylo v lidských silách, připadala jsem si jako v pokojíčku pro panenky), palandy byly vysoké a bez žebříčků (ještě že děti jsou pružné, s námi dospělými to bylo horší), klimatizace byla hlučná (ale jak rádi jsme ji měli), koupelny byly společné jedna dámská a jedna pánská pro celé patro, kde mohlo bydlet odhadem tak 80 lidí, v každé jen tři sprchy a tři záchody, chodby byly sice čisté, ale pamatovaly asi 60.léta a Hitchcock by v nich možná rád něco natočil. Ale bydleli jsme přímo na Manhattanu a luxusní hotel Donalda Trumpa (jestli ho tedy nevysoudila paní Trumpová) jsme měli za rohem. A myslím, že kromě Trumpových bydlí v malých místnostech asi všichni v New Yorku, nějak se tam musí vejít, když je jich tam jako nás v Česku a Slovensku dohromady.

Cesta do Cincinnati byla klidná, i když jsem jeli i v bouřce. Celý autobus spal, někdo na zemi, někdo zkroucený na sedadle. Po několika urgencích z nás přestal řidič dělat nanuky, děti měly povinně  krky schované pod šátky, takže teď se jen modlíme, aby hlasivky všech vydržely. První problémy se hlásí, ale na soutěži zpívali všichni (kromě Lucky Peldové, která si potíže s hlasem veze už z domova – ta fandila s dospělými).

Ráno jsme zažili pravé americké snídaňové orgie. Pan řidič nám zastavil u jakéhosi motorestu, kde se dalo jednak velmi příjemně posedět, ale hlavně – ty lívance s ovocem, ta křupavá slaninka, míchaná vejce, volská oka, cornflakes, kafe (no to bylo horší, pijí tu takový čajíček). Nacpali jsme se k prasknutí. Za tu péči jim děti zazpívaly českou lidovku a jelo se dál.

Ubytovat jsme se v Cincinnati stihli ještě před obědem, díky Michalovi. To je další Čech, který nám tu pomáhá. V New Yorku nám vše předem zařizovala studentka Selma, díky ní jsme měli záruku dobrých cen a ještě ověřila kvalitu služeb. Když musela odjet zpět do Čech, předala péči o nás Dušanovi, což je tanečník žijící v New Yorku. Tlumočil, provázel nás, zařídil a dohodl, co jsme potřebovali, poradil, zatelefonoval... Byla to velká pomoc. No a tady v Cincinnati čekal Michal, což je dokonce Jablonečák, který tu žije už 13 let. Je to spolužák z Balvanu manžela naší klavíristky Jany.  A tak se nabídl, že nám bude pomáhat. Inu svět je malý a o náhody tu není nouze, jak se říká v Lotrandovi a Zubejdě. Pomohl skvěle od samého začátku. Navedl autobus k univerzitnímu komplexu, kde už domluvil, že nás ihned ubytují, jeho indická kolegyně nás odvezla autem k registraci do centra (nás znamená mě a Michala, ale teprve po obědě a zcela nutné sprše). Díky tomu mohl celý sbor odpočívat a nemusel nikde čekat, až skončíme formality.

V centrále olympiády v Duke Energy Center na nás čekal ještě náš další průvodce Phillip, milý důchodce,který prý kdysi učil na Slovensku angličtinu. Všechno proběhlo hladce, rychle, nafasovali jsme informace, průkazy, spoustu barevných tašek pro děti, ještě do Press centra pro novinářskou akreditaci. Stefanii už vidím počtvrté a objímáme se jako staré známé – no taky jo. Dostávám pro sebe i Václava Landovského  novinářskou kartičku, na tu nás pustí do sálu vždycky, i když bude vyprodáno. Akreditaci jsem zařídila už z domova, zatím se nám vždycky vyplatila a koneckonců je zdarma. Máme přístup k informacím i internetové připojení. Pak se vracíme na Xavier University. Tam bydlíme. Krásný komplex budov, zeleň, klid, skvělé snídaně v místní menze, ochotní a milí organizátoři. Tady máme luxusní podmínky. Pokoje po dvou, vždy dva pokoje mají společnou průchozí  koupelnu  (sprcha a WC). Čisté a pěkné klimatizované pokoje. Do jednoho by se vešly tak tři pokoje z YMCY. A hlavně bydlíme pohromadě, celé patro je naše. Půjčit si zkušebnu není problém. Odpoledne nám sbormistr chlapeckého sboru Chris (náš oblíbený porotce z Grazu) přivezl klávesy. Dokonce vypadal, že nás opravdu rád vidí. I jeho kluky jsme už viděli. Jsou dost malí, ale holkám připadali roztomilí (uf, obavy o počestnost našich děvčat opravdu nemusíme mít). Marcia, která organizuje naše ubytování v rodinách mě hned poznává podle fotky z mailu a bouřlivě nás vítá. Je moc milá a dokonce jí rozumím, snad si i popovídáme. Ale to až 8.7.

Teď se děti umyly, odpočinuly si, vyrážíme do centra místní dopravou. Mají to tu skvěle vymyšlené, vozí nás vždy celý sbor, dvěma žlutými školními autobusy až k Duke Energy Center. Nikdy nečekáme dlouho, v tom vedru to ani nejde. Řidiči jsou usměvaví, zdraví, konverzují. Takže náš autobusák z New Yorku odpočívá v motelu a má Havaj.

Zahajovací průvod jsme vypustili. Po té noční cestě v tomhle vedru jít městem a mávat prapory?! Ani za nic. Jdeme na zahájení rovnou do obrovské US Bank arény. Tolik lidí pohromadě! Teplota je ale přijatelná, aspoň nás nezamrazují, na to množství lidí to zvládají i organizačně. Dostáváme krabici s večeří a jíme už na svých místech. Program je docela dlouhý a docela nudný, hlavně proslovy, únava se dostavuje. Děti začínají usínat a tak raději Michal rychle dojedná odvoz a jedem do postelí. Proč se unavovat před soutěží. To hlavní jsme viděli, olympiáda je zahájena.

Teď nás čekají rozhodující dny. Proto jsme tady. Tomáš s Luckou opět neponechávají nic náhodě. Zkouší se, rozebírají se skladby. Dopoledne máme akustickou zkoušku, organizátoři jsou přísní, dodržují časy, ani minuta navíc. Tak – a Jana si nezkusila, jak hlasitě hraje klavír na jevišti. To může být problém.

Obědváme v ohromné hale, plné stolů a jídla, trochu jako na olympiádě v Grazu. Jídlo je vynikající a jíme, kolik chceme. I vegetariáni si přijdou na své. I mlsalové.

Do divadla, kde soutěžíme,  musíme přijet už v kostýmech, není prý kde se převléct. Z toho mám strach, naše neprodyšné kostýmy a tohle vedro. Ale nakonec se to dá vydržet, jedeme klimatizovaným autobusem,  venku čekáme ve stínu a jen chvilku.  Rozčarování nastává v divadle. Nepustí doprovod do sálu, je vyprodáno. A ani sbor se nemůže jít po vystoupení podívat dovnitř. S Václavem klušeme do Press room a hlásíme se jako novináři. Díkybohu za akreditaci. Bez problémů se zapisujeme a vedou nás k prostoru pro novináře. Co by nám řekli doma, kdybychom netočili a nefotili, to přece nejde. Mám strach, že to nestihneme, tak startuju kameru už v poklusu na chodbě. Ale je čas, ještě dva sbory zpívají, čínský dívčí sbor hrozně falešně Ave Maria, které loni zpívali Iuvenťáci v Grazu,  další z Velké Británie  zpívá dobře opravdu , dokonce pár lidí na konci povstane.

Řada je na nás. Sboráci nastupují . Moderátorka roztomile komolí Tomášovi jméno na Tomask Pospisil (skoro mám pocit, že řekne Tomášek) a… vchází Jana. Teprve za ní Tomáš. A jdeme na to. Ještě že mám kameru na stativu, jinak by z těch roztřesených záběrů nebylo nic vidět. Začíná  Hoj, hura hoj, bez větších problémů, potlesk. Následující Salve Regina už ale bere dech, tak jemná pianissima snad sboráci nikdy nepředvedli, je to jako lehké dýchnutí na zamrzlé sklo, celý sbor je zase jako jeden organismus, všichni naprosto soustředění na Tomáše, úžasné, procítěné, jemňoučké, velký potlesk. Ebenův Řecký slovník, tři části a každá jiná, v každé autentická nálada, skvělé, bezchybné, Jana bravurně doprovází, tohle byla pro ni nejtěžší část soutěže. A klavír je slyšet akorát, máme kliku. Závěrečný spirituál rytmicky zařezává, sbor si úžasně hraje s dynamikou, finále, publikum jako jeden muž vstává a tleská vestoje, snad prý i někteří porotci, ale to jsem zezadu přes lidi neviděla. Děti se mě pak ptaly, jestli jsem brečela, to prý je dobré znamení. Tak přiznávám, když sál povstal, ukápla mi i slza.

Vycházím z prostoru pro tisk a jdu za dětmi, v naší přidělené místnůstce je bouřlivo, děti se objímají, mají radost, že to vyšlo, točím, ať máme památku na tu bouři emocí.

Náš dospělý doprovod se nakonec dovnitř prodral, protože před naším vystoupením odešlo pár diváků, ale Lucka, která to nechtěla riskovat, stála za jevištěm a ještě prošvihla kus Salve regina, protože jí nařídili přesunout se na druhou stranu a musela to obejít. Je rozzlobená, to my všichni, jak je možné, že nejužší realizační tým nepustí se sborem dovnitř, aspoň stát někde u zdi na ty čtyři skladby. A kam se poděla myšlenka vzájemné inspirace, když nemůžeme jít a poslechnout si jiné sbory. Připadá nám to mnohem víc komerční než v Grazu. No jo, Amerika. Ale i tak je radost veliká, tohle jsou jen škraloupy.

Na večeři se prodereme dřív, než nám určili, naštěstí na kartičkách nejsou přesné čas. Nikdo nedělá problémy. Jídlo opět skvělé, mexická kuchyně, jen lehoučce pálivé maso, všechno nám chutná. I výborné kukuřičné chipsy. Nabaštění a spokojení jedeme na univerzitu a … opět zkouška na další soutěžní kategorii. Lucka hlídá, aby Tomáš děti nezničil. A já se Simonou a Janou – naší lékařkou usuzujeme, že si zasloužíme chvilku klidu a tak do konce zkoušky sedíme v chládku venku u stolečku a naléváme se coca-colou. Potřebujeme dobít energii.

Když při večerce obcházíme pokoje, zdají se nám děti dobře naladěné a spokojené. Bez reptání se v půl desáté ukládají  s  krky zabalenými do šátků a zodpovědně odpočívají na zítřek.

Všichni zdravíme domů. Myslete na nás.

Ze Cincinnati, USA akreditovaná dopisovatelka J  Ivana Ullmannová

 

Comments